Audiokniha Vánice, autor Vladimír Sorokin, překlad Libor Dvořák. Čte Martin Myšička, režie Jakub Tabery.
Vánice, stejně jako předchozí česky vydaná novela Den opričnika, nezapře autorovu zálibu ve fantazii a nadsázce, v absurdních motivech a vizionářství, vpletených do toku realistického vyprávění. Vladimir Sorokin se v ní vrací k tématu, které dobře známe z klasické ruské literatury – k tématu strastiplné cesty mrazivou vánicí.
Venkovský lékař Garin se bezpodmínečně musí dostat do vzdálené vesnice a aplikovat jejím obyvatelům vakcínu proti smrtelné exotické nemoci, „černuše“. Protože na přepřahací stanici nesežene čerstvý potah, je nucen najmout si místního drobného a tichého mužika Kucku a jeho poněkud podivný dopravní prostředek, tzv. samohyb, poháněný padesátkou maličkých koníků velikosti koroptví. A tato bizarní ekipa se vypraví do zmrzlé krajiny a počínající sněhové vichřice. V klasickém příběhu pána a jeho sluhy udělá Kucka všechno pro to, aby s doktorem dojeli. Do vesnice je to jen sedmnáct verst, ale jejich pouť se stále protahuje: nejprve na dva dny, pak na tři, na čtyři – cesta závějemi a vánicí chystá stále nové překážky: zmrzlého obra, tajemné čtyřstěny, svůdnou mlynářku s jejím mužem-trpaslíkem, zlověstně vyjící vlky. A síly ubývají… Povede se lékaři zachránit nakaženou vesnici?
Román je dobrodružným vyprávěním v žánru sci-fi, parodií na výstřelky dnešní civilizace, ale současně i velkou metaforou strastiplné cesty ruské inteligence. Sám autor o něm napsal:
„Smysl ruského života spočívá ve fyziologickém přežití. A ruský život – to je mučivě hrdinské zdolávání prostoru. Stát v tomto procesu není náš spojenec, ale nepřítel. Náš stát je přece taky taková věčná vánice, s níž musí obyvatelstvo neustále zápolit. Proto je u nás tak velký a přímo hmatatelný rozdíl mezi exteriérem a interiérem, mezi útulností domova a špinavou, agresivní a nezkultivovanou ulicí. Jakmile doma otevřete venkovní dveře, ocitáte se ve všudypřítomné sociální vánici.“
VLADIMIR SOROKIN
Vladimir Georgijevič Sorokin (*7. srpna 1955) vyrůstal na moskevské periferii, v roce 1977 dostudoval Vysokou školu těžby ropy a zemního plynu, ale v oboru nikdy nepracoval. Odmítl vstoupit do Komsomolu, a tak byl po roce ze svého prvního zaměstnání v časopisu pro mladou literaturu Smena vyhozen. Začínal jako výtvarník, zabýval se knižní grafikou (ilustroval a graficky navrhl více než padesát knih) a konceptuálním uměním. V roce 1985 publikuje pařížský časopis А-Я šest Sorokinových raných povídek a v témže roce opět ve francouzském nakladatelství Sintaksis vychází jeho román Fronta (Očereď). Sorokinova díla nemohla být v Sovětském svazu vydávána. Až v roce 1989 rižský časopis Rodnik otiskl několik spisovatelových povídek a postupem času Sorokin proniká i do dalších časopisů. Rokem 1992 se Sorokin dostává do širšího povědomí – v časopisu Iskusstvo kino je otištěn již zmíněný stěžejní román v dialozích Fronta.. Romány napsané po roce 2000 z něj definitivně učinily významného autora bestsellerů (jakkoliv ne pro každého přijatelných) a všechny jeho nové knihy se prakticky vždy stávají literární událostí prvořadého významu.
MARTIN MYŠIČKA
Rodák z Příbramska vystudoval souběžně činoherní herectví na pražské DAMU a MFF UK v oboru subnukleární fyziky. Ještě za studií hostoval v Národním divadle, v Divadle Na zábradlí či ve Studiu Ypsilon a rok před absolutoriem získal Cenu Alfréda Radoka jako talent roku 1994 (za roli knížete Myškina v Dostojevského dramatu Idiot). Od roku 1997 je ve stálém angažmá v Dejvickém divadle, kde od roku 2017 působí i jako umělecký šéf. Filmoví diváci ho znají mj. ze snímků Šeptej (1996), Jedna ruka netleská (2003), Karamazovi (2008), Protektor (2009), Občanský průkaz (2010), Díra u Hanušovic (2014), Ztraceni v Mnichově (2015) a Případ mrtvého nebožtíka (2020); příznivci televize zase ze seriálů Černí baroni (2003), Čtvrtá hvězda (2014), Vraždy v kruhu (2015), Pět mrtvých psů, Kosmo (obojí 2016), Dabing Street (2018), Zkáza Dejvického divadla nebo Bez vědomí (obojí 2019).