Zdeněk Štěpánek recituje z díla Rabíndranátha Thákura a Edgara Allana Poa.
Z komentáře Vladimíra Justla k původnímu LP albu "Zdeněk Štěpánek recituje" vydanému v Supraphonu v roce 1969 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
"Od roku 1920, kdy se vrátil z Ruska, byl Zdeněk Štěpánek velkou nadějí jako jeden z nejnadanějších herců českého divadla, a od ledna 1928, kdy poprvé hrál Raskolnikova z Dostojevského Zločinu a trestu, zařazuje se mezi největší tragiky, kteří kdy u nás hráli." Tak začíná Götzova monografie z roku 1962. Tyto superlativy a další přívlastky je možno bohatě rozmnožovat, neboť ZDENĚK ŠTĚPÁNEK (1896-1968) byl výraznou osobností ve všech oblastech hereckého reprodukčního umění. Soupis jeho divadelních, filmových, rozhlasových a televizních rolí by vydal na obsáhlou publikaci, nemluvě o jeho činnosti režisérské, scénáristické a spisovatelské. A pak je tu ještě jedna nepřehledná oblast, a to je Štěpánkova oddaná služba nedramatické literatuře, poezii, próze, komentářovým textům, činnost známá jak z jeho práce před mikrofonem, tak ze stovek vystoupení při nejrůznějších příležitostech.
Archívy rozhlasu, filmu, televize, Supraphonu, pražského Divadla hudby a dalších institucí poskytují množství dokladů o Štěpánkově lásce a vzácném porozumění, s nímž přistupoval k přednesu textu….
Snímky, které tvoří přítomnou desku, jsou z roku 1960. Jde o lyricko-filosofické verše nejvýznamnějšího představitele moderní indické literatury Rabíndranátha Thákura (1861-1941) a o Havrana, báseň amerického spisovatele Edgara Allana Poea (1809-1849).
Štěpánkova interpretace dává této poezii právě to, co potřebuje takto chápaný význam: lidské porozumění a zkušenost života, moudrost, přesvědčivost. Je to laskavý rozhovor, žádné kázání, a je to poezie...Kráse nasloucháme a krásu slyšíme, vystavěnou ze slov, která utekla ze slovníku, aby se mohla nadýchat vůně života...
