Vyhasínání mozku Martina Kleina - audiokniha představuje příběh svědectví člověka, kterému ve stáří postupně zhasíná mozek. Autorem je J. Bernlef, čte Jan Kačer.
Od prvních náhlých příznaků, téměř roztomilé zapomnětlivosti, až k chaotickým koncům, kdy už mozek vnímá z reality jen jakési záblesky a nemocný je zcela odkázán na péči svého okolí. Ale není to příběh jen o chátrání. Jde tu také o partnerskou lásku. O pevné pouto dlouhotrvajícího manželství.
Kniha vyšla v Nizozemí poprvé v roce 1984 a od té doby má už za sebou neuvěřitelných padesát vydání. Byla zfilmována i převedena na divadelní jeviště. Je to kniha, která učila a učí lépe chápat stáří jeho obtíže.
Nizozemský spisovatel J. Bernlef (1937–2012), původním jménem Hendrich Jan Marsman, byl komplexní literární talent. Psal poezii, byl známým literárním kritikem, zabýval se jazzem. Román, který vyšel česky pod názvem Vyhasínání mozku Martina Kleina, ho proslavil. Ztrátě paměti a identity, zapomínání, tragice ztráty a nedostatečnosti slov se z různých úhlů věnoval i ve svých dalších textech, např. Eclips (1994), Pianoman (2008) nebo Vypůjčené životy (2010).
Tělesnou křehkost stáří chápeme, duševní se děsíme
Diagnóza Alzheimerova choroba je provázena všeobecnou dohodou, že takový člověk za sebe neodpovídá, že ho nemáme brát vážně, že potřebuje péči, která je současně i represí. Nebo s represí hraničí. A všichni kolem si odborným pojmenováním podivného chování vlastně trochu oddechneme.
Vyhasínání mozku Martina Kleina je román o láskyplné a smutné péči o člověka, který ještě sice žije, ale již nám, tzv. normálním, přestává rozumět. Západní civilizace si zakládá na individualismu, na inteligenci, na vzdělání. Na důstojnosti, která je logickým důsledkem těchto hodnot. Naše moderní individualita je i proto mnohem citlivější na duševní ochabování než na nemoci opotřebovaného těla. Euroamerická civilizace, i když každodenně holduje materialismu a utápí se v nakupování, teoreticky ctí lidského ducha. Vyznává, že ho ctí. A tak je moderní člověk v pasti. Ztratil zakotvení ve svém kmeni, národu, náboženství. Opakovaným stěhováním za lepším a lepším, ztratil i svoji rodnou obec, tedy identitu, pramenící z místa. Zbývá mu tedy jediné: být nezřízeně pyšný na svoji individualitu, kterou stále hledá, na osobní prožitky. Objeví-li se ale demence, ztrácí jedinec tuto svoji prestiž, stává se směšným. Jeho pýcha na mysl a znalosti je otřesena. A podobně jako pan Klein, napřed zmatený, pak trochu zoufalý a pak rezignující, snažíme se i my, co ještě v tomto stádiu nejsme, zadržet tento proces pádu zuby nehty. Chceme skrývat svoji zmatenost a tak zoufale pátráme po smyslu dění kolem sebe. Už ale ne na úrovni diskusí o Nietzchem či o dilematech, která řeší bratři Karamazovi, ale pátráním po triviální následnosti dějů, vztahu příčiny a následku. Přestává to být filozofování, a stává se to směšným. Dokud si toto zmatení sami uvědomujeme, jsou to chvíle osobní hrůzy a studu. Jakmile si ale svojí ochablost uvědomovat přestaneme, zasáhne naše chování na plno naše okolí. Vzbuzujeme pak nejen smutek, ale i odpor a potřebu distance, nepřijetí. Najednou se dívají jinak. Mají strach, že jednou dopadnou podobně.
