Věc Makropulos - audiokniha obsahuje slavnou divadelní hru o dlouhověkosti, jejímž autorem je Karel Ćapek. Zazní Jiřina Švorcová, Karel Höger, Viktor Preiss a další.
Slavná divadelní hra s tématem dlouhověkosti Věc Makropulos byla poprvé uvedena na jevišti vinohradského Městského divadla v roce 1922. Žánrovým určením je to komedie o třech dějstvích s přeměnou, byť v konečném vyznění komedií velmi hořkou.
Audioverze z původní předlohy téměř věrně, je však obohacen o zvukové prostředky typicky rozhlasové. V inscenaci je jasně čitelná pointa: „Dejme tomu říci, že jednou v budoucnosti nebude nemocí ani bídy ani nečisté dřiny, to je zajisté optimismus; ale říci, že tento dnešní život plný nemocí, bídy a dřiny není tak nadobro špatný a zatracený a má něco nesmírně cenného, to je – co vlastně? Pesimismus? Myslím, že ne.“
Divadelní hra Věc Makropulos vzniká v Čapkově "dramatickém" období, kdy v rychlém sledu píše Loupežníka, R.U.R. a společně s bratrem Josefem komedii Ze života hmyzu. Text hry dopisuje Čapek při svém prázdninovém pobytu v Tatranské Lomnici v červenci roku 1922. Premiéra Věci Makropulos byla v Městském divadle na Královským Vinohradech dne 21. listopadu 1922.
V předmluvě ke hře sám autor uvádí: "Tato nová komedie začala mne zaměstnávati asi před třemi nebo čtyřmi roky, tedy ještě před R.U.R.; tehdy ovšem tanula mi na mysli jako román. Patří tedy látkově k věcem, které bych chtěl mít už za sebou; ještě jeden takový úkol mi zbývá, abych se zbavil starých zásob. Podnětem k ní byla teorie tuším prof. Mečnikova, že stárnutí je autointoxikace organismu."
Pokud bereme vážně Čapkův časový údaj, spadá tedy první myšlenka na zpracování tématu nesmrtelnosti do období 1918-1919. Krátce předtím, v roce 1917, byl Karel Čapek zaměstnán jako domácí učitel syna hraběte Vladimíra Lažanského. Se svým svěřencem Prokopem trávil Čapek prázdniny na zámku v Chyších u Žlutic, kde tradovala pověst o příslušnici rodu a jejím experimentování s elixírem mládí. Nabízí se tedy, že tato pověst vyprávěná v podmanivém prostředí starobylého šlechtického sídla, zaujala vnímavého tvůrce a později jej inspirovala k napsání hry. Podstatné je také to, že byl Karel Čapek na počátku svého tvůrčího rozletu zneklidněn zjištěním, že trpí nevyléčitelnou chorobou páteře. Poznání tohoto limitu však nevedlo u Čapka ke skepsi a apatii, nýbrž jako by nastartovalo jeho obdivuhodné tvůrčí vzepětí. Vedlo ho k přesvědčení, že i krátká doba života, která je člověku dána, je veliká příležitost, kterou je třeba naplnit.
O schopnosti ovlivnit délku života snili lidé odedávna. Toto téma zpracovávali ve svých dílech také Čapkovi současníci. Snad k tomu přispěla i zkušenost s hrůzami první světové války, snad to byla víra v rozvoj vědy, který nastal a do něhož lidé vkládali své naděje na lepší život. Čapek byl některými kritiky obviňován, že Věc Makropulos psal pod vlivem dramatu G. B. Shawa Zpět k Methusalemovi, které vyšlo v roce 1921. On sám však v již citované předmluvě píše, že hru G. B, Shawa zná jen z výtahu a ukazuje na rozdílnost zpracování, kdy Shaw vidí v dlouhověkosti ideální stav lidstva. Karel Čapek byl přesvědčen, že lidstvo se nemůže - ani zásadním prodloužením délky života - podstatně změnit, a nevěřil, že neomezená délka žívota učiní lidi šťastnými.
Věc Makropulos patří dodnes k Čapkovým nejživotaschopnějším dílům. Přispívá k tomu také fakt, že Čapkovu předlohu zpracoval jako operu Leoš Janáček. A tak se stává Makropulos skutečně nesmrtelnou.
