Sekyra - audiokniha obsahuje román Ludvíka Vaculíka v podání Jana Kačera.
„Čtenáři moje psaní hodnotí různě dobře, ale nejčastěji slýchám, že Sekyra byla nejlepší. (...) Teď jsem si Sekyru musel přečíst v korektuře, a nechtělo se mi do toho. Čekal jsem nudu, jelikož to všecko přeci znám. Ale já jsem se divil! Já jsem to už zas neznal! A divil jsem se, jak velice dobře je to napsaná knížka. Je intenzivní a přesná. Realistická i fantaskní. Tu jsem mohl napsat jenom jednou. Ona je vždycky otázka, co autor napíše dál, když to hlavní napsal ve své první knížce...“
LUDVÍK VACULÍK k novému vydání Sekyry v roce 2003 (první vydání 1966)
Předala mi sekeru. Nádhernou kanadskou sekyrku s modře kaleným ostřím. Topůrkem lesklým a pevným. Předmět krásný, staletími vypracovaný k dokonalosti. Rok po vpádu vojsk už byla na hranicích kontrola. „Co to vezete? A komu?“ Celník potěžkával v ruce sekeru a mně bylo jasné, že pochopil. Sotva jsem se zmohl na vysvětlení, že jsem milovníkem práce na chatě a vezu si to pro sebe. S lehkým, ironickým úsměvem propustil mě i vzácný dar. Sekeru jsem odevzdal divoce rozcuchanému Vaculíkovi a ani jsem si ho nemohl pořádně prohlédnout. Spěchal, kam se v té oklamané době spěchávalo. Přes noc jsem přečetl román. Moje dosavadní životní zkušenost byla naprosto jiná než v Sekyře. V rovinatém městečku, kde jsem se narodil, nikdy nepadal sníh. Romantika nekonečné roviny zcela odlišná od krajiny Vaculíkovy. Jazyk mých krajanů plochý, nevýrazný. To hlavní: neměl jsem žádnou vzpomínku na otce, který mně dvouletému zemřel. Bez dechu jsem četl příběh, ničím nepřipomínající můj dosavadní život a s úžasem vnímal, že všechno, o čem se píše, se mě hluboce dotýká. Že čtené není překvapivou vzpomínkou na prožité ani metaforou dosvědčující moji zkušenost. Vstupoval jsem na neznámé území, procházel krajiny a skutky, o nichž jsem do té doby neměl ani ponětí a teď jsem byl jejich účastníkem. Některá slova, která jsem nikdy nevyslovil a k některým zaujímal hlubokou nedůvěru, skýtala netušený význam. Čím konkrétnější a přesnější, tím hlubší a abstraktnější smysl. Slovo Kysmet jsem do té doby neslyšel a najednou mně bylo blízké, jako by ho vyslovoval můj dávno mrtvý otec. Vystudoval v Darmstadtu, zbankrotoval příchodem Němců do Sudet, v životě nejel na lyžích a nikdy nedržel v ruce sekeru. Vaculíkův svět zázrakem tvorby, zcela svébytný a originální, byl ve své prapodstatě i světem mým. Hltal jsem každou stránku, abych se víc dověděl o sobě.
...
Za čtyřicet let jsem dostal zpátky svoji ohmatanou knížku. Kniha je ještě lepší, než byla při narození. Dorostla autora a ten srostl s ní. Na mnoha místech se mi zarosily oči. Úžasem nad krásou, dojetím nad pravdou. Ještě ani dnes po tolika letech, které se rozběhly jako stádo ovcí v horách, nemám odvahu potkat rozšafného muže s vlasy teď už bílými a poděkovat. A potěžkat Sekyru. Ani nevím, kdo vám bude chodit na jablka a na trnky?
JAN KAČER, srpen 2012
