Sedm deka zlata - audiokniha obsahuje čtyři povídky, jejichž autorem je Ota Pavel. Čte Vlastimil Brodský.
Obsah:
1. Sedm deka zlata
2. Poslední zápas Františka Kloze
3. Povídka o Sargasovém moři
4. Proč jsem se nestal světovým hráčem
Ota Pavel byl uhranut atletikou, hokejem a fotbalem, a také rybami a tatínkem. První knížka o tatínkovi a rybách vyšla roku 1971, takřka na sklonku autorova života - a znamenala literární objev let sedmdesátých. Mimo, vlastně na okraji hlavního proudu české literatury vzniklo dílko srovnatelné a leckdy převyšující jeho vrcholy. Čím Smrt krásných srnců a následující Jak jsem potkal ryby (1947) tolik zaujaly? Svým poláčkovsko-hrabalovským, lidově inspirovaným humorem, který má u nás tradici, ale nemnohé představitele? Svou bizarností, určitou výlučností námětů? Jistě tím i oním; čteme-li však tyto křehké příběhy pozorně, zjistíme, že Pavel nepíše ani tak o kaprech, štikách a úhořích či výjimečném, sympatickém jedinci, jakým jeho tatínek beze sporu byl, ale o nás všech, nebo lépe - téměř všech. O našich nadějích a zklamáních, malých radostech a velkých smutcích a naopak, o našich vítězstvích i našich prohrách. A poznáme, že tak činí s lehkostí, s jakou talentovaný a všestranně připravený skokan zdolává tu nejvyšší laťku či útočník střílí rozhodující gól.
Tyhle věty by asi Otu Pavla zaskočily, protože by mu připadaly moc vznešené a on tvořil souvětí obyčejná, neefektní a také proto vždycky autenticky klidná. A všimněme si - Pavlova vyprávění nikdy nejsou mimo kontexty společenské. Tak třeba druhá povídka na této desce, příběh o největším zápase kladenského "fotbalového bombardéra" Kloce, totiž zápase o vlastní život, se odvíjí v atmosféře zbývajících válečných a prvních mírových dnů. Nebo povídka úvodní - velikost osudu Aloise Hudce roste na pozadí pohnutých událostí našich novodobých dějin. A koneckonců i z povídání "jen" o nočním lovu úhořů vycítíte v jakém čase se ta báječná rybářská noc s tatínkem odehrála...
Vlastimil Brodský (uhranut divadlem i filmem) umí navodit důvěrnou atmosféru; máte pocit, jako by vám vyprávěl u vás doma, ve vašem pokoji. Jeho projev je přirozený, cudný a pokorný. Je to první setkání Brodského-interpreta s jeho milým autorem na tak velké ploše. Myslím, že je to setkání šťastné. A nejen proto, že spisovatelův svět je herci tolik blízký; že Brodský dobře zná jeho reálie, že provozoval (a dosud má rád) sport, že prožil válku, zkrátka, že tento svět je příbuzný jeho uměleckému vidění a cítění. Je tu však cosi důležitějšího, co spojuje herce se spisovatelem. Totiž: podobně jako Pavlovy povídky i Brodského herectví vyzařuje hluboké člověčenství. Takové herectví pak má tu moc vtisknout velikost i věcem na první pohled běžným a všedním a věcí veliké sdělit tou cestou pravdy. Vždyť si poslechněme, jak Brodský vypráví příběh Aloise Hudce. Jak i jeho tragické pasáže dovede "přečíst" obyčejně. Zcela mu věříte, ani jediné slovo, ani to nejcitovější, které by jiného interpreta možná svedlo k sentimentu, nezní falešně. Neobyčejná obyčejnost, nesentimentální citovost. Ostatně, co jiného prosvětluje příběhy Oty Pavla?
Jan Kolář
