Audiokniha Osvětimská knihovnice, autor Antonio González Iturbe, čte Tereza Causidu.
NEJSTATEČNĚJŠÍ JE TEN, KDO Z BAHNA LÁGRU ZNOVU VSTANE. A KRÁČÍ ZPŘÍMA, I KDYŽ MÁ STRACH.
Počátkem roku 1944 v Osvětimi-Březince plápolala jiskřička naděje i uprostřed metodického barbarství. Na nejzvrácenějším místě tehdejšího světa, na dohled od továrny na smrt, byl zřízen rodinný tábor a v jeho baráku BIIb 31 škola. Obojí s Himmlerovým vědomím a v zájmu mezinárodního maskování, jaké se předstíralo už v Terezíně, odkud byli vězni deportováni až sem. Nicméně reichsführer SS ani jeho zdejší pohůnci netuší, že doslova před pekelnou bránou obíhají předměty, jež by tito fanatikové dávno spálili na hranici. Jedenatřicítka má totiž i tajnou knihovnu: osm ohmataných svazečků ukořistěných na rampě nad kusou kolejí, odkud už není cesty zpět. Jejich přechovávání znamená smrt.
Čtrnáctiletá pražská Židovka Edita „Dita“ Adlerová, lágrové číslo 73305, toto blokové tajemství stráží s obdivuhodnou srdnatostí. Svěřený poklad – zeměpisný atlas, výklad dějin, učebnice, slavné romány, ba i Freudovo pojednání – chrání mnohdy přímo na těle pod mundúrem. Současně ostražitě koordinuje výstupy půltuctu knih „živoucích“: tedy šestice vzdělaných spoluvězňů, kteří malým žákům zpaměti recitují další díla jako pozdější spiklenci z Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita. A zároveň Dita ze srdce doufá, že se tato osvětimská „anomálie“ udrží co nejdéle. Vždyť co bude se školou po odchodu kápa Fredyho Hirsche, jenž pro ni byl vzorem nezdolnosti ještě před okupací, kdy se spolu zocelovali na hřištích pražského Hagiboru? A proč po ní soustavně pokukuje místní řezník v bílém plášti, hauptsturmführer Josef Mengele?
Statečnost Dity Polachové (1929), provdané Krausové a od roku 1949 osadnice mladého Státu Izrael, inspirovala uznávaného španělského prozaika k románové baladě, v níž citlivě proplétá její lágrové osudy se známějšími postavami osvětimského divadla hrůzy. Nacistické běsnění tuto dívku připravilo o dětství, o rodiče i o iluze, ale ani navzdory každodennímu koncentráčnickému zápasu o lidskost své poslání nevzdala.
Svědectví o tom, že knihy neztratily moc ani v nejpochmurnější chvíli dějin. Nutí přemýšlet, tříbí paměť a lze s nimi aspoň pomyslně utéct za ostnatý drát nabitý tisícovkami voltů.
