Noví hrdinové okamžiku – audiokniha obsahuje monology divadelních osobností (Vendelín Budil, Karel Želenský, Marie Laudová-Hořicová a další) v podání Miroslava Doležala, Františka Filipovského, Libuše Havelkové a dalších. Napsal Bohumil Bezouška.
Z komentáře Bohumila Bezoušky k původnímu 2LP albu "Noví hrdinové okamžiku" vydanému Supraphonem v roce 1985 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Nebyla to jen snaha přispět k oslavě 100. výročí otevření Národního divadla, co mě přivedlo k myšlence napsat pokračování Průchových Hrdinů okamžiku. Osudy, touhy, myšlenky a názory starých herců mě průběžně zajímaly už od mých divadelních začátků. A jak šel život u divadla, množily se i vlastní poznatky, prožil jsem leccos, co tvořilo tu i tam analogii, a teprve pak jsem monology mohl napsat - a to bez ohledu na jakékoli jubileum.
HRDINOVÉ OKAMŽIKU! Dovolil jsem si použít titulu Jaroslava Průchy nejen proto, že o žádném lepším prozatím nevím, ale především proto, že myšlenka zpodobnit a zpřítomnit některé z herců naší slavné divadelní minulosti není má a je výhradně Průchova. Milý Jaroušek Průcha! Určitě by mně neměl mou troufalost za zlé - jeho monology ze čtyřicátých let čekaly na pokračovatele stejně jako budou moje čekat na svého....
Nemusím snad dodávat, že monology tak jak jsou, nebyly nikdy prosloveny. Jsou v nich jen fakta, slova a myšlenky té které postavy a úkolem mé fantazie bylo dát jim tvar monologu. Stál jsem někdy před stejným problémem jako Průcha. Nabízela se mi lákavá témata jako Zdeněk Štěpánek, Jiří Steimar, František Roland, Bedřich Karen, Saša Rašilov, Míla Pačová, Leopolda Dostalová a jiní, ke kterým jsem sice měl blízko a osobně je znal, ale které má divák ještě příliš v živé paměti: couvl jsem před nimi, stejně jako Průcha kdysi couvl před Vojanem a nechal o něm pouze vyprávět Pravoslava Řadu. Myslím si, že Václav Vydra a Rudolf Deyl s Růženou Naskovou jsou pro dnešek mezi hranicí a lze jen čekat, až přijde Průchův a můj pokračovatel, který se možná teprve učí číst a psát.
Když jsem dokončoval první verzi své práce, umíral Jan Pivec. Často jsem s ním o pásmu monologů hovoříval a četl jsem mu z nich. Měl jsem radost z jeho zájmu a vyslechl jsem řadu jeho moudrých rad. A tak památce velkého českého herce Jana Pivce své monology připisuji.
Nuže, prosím, poslouchejte!
