Jeviště Zdeňka Štěpánka - audiokniha obsahuje ukázky hereckých rolí Zdeňka Štěpánka.
Z komentáře k původnímu 2LP albu 1218 0551 vydanému v roce 1982 v Supraphonu v řadě Historický archív a jenž nyní vychází poprvé digitálně:
Ten hlas!...a tu náhle zazněl vroucím tónem tento hlas rozbolavělého srdce, hlas chvějivý a vroucný, sametově lichotivý i bouřlivě jásavý a opředl ji svým kouzlem navždycky. Kdo by se tomu v hledišti podivil? Vždyť to byl hlas Zdeňka Štěpánka. Cyrana, který jej postavil mezi první české herce už v mládí...Ten hlas! Ne, nebyl "civilní": vždyť i nejskromnější pokojík dramatu, v němž hrál, měl rozměry vinohradského jeviště (1921-1934) a potom (1934-1968) scény Národního divadla. Trochu vizionářský Štěpánkův pohled k nám přicházel přes rampu a orchestr. Jeho postavy byly uchopeny velkoryse a nedefinovatelné fluidum velké osobnosti se zmocňovalo diváka od jeho prvního výstupu. Zdeněk Štěpánek byl poslední velký český tragéd. Označení zní trochu archaicky, ale to bychom umělci ublížili. Byl samozřejmě tragédem své doby, jako jím byl dřív Vojan...Z herce ani člověka Štěpánka však nikdy nevanul chlad, naopak, dýchal láskou k životu a k lidem. Tragéd? Není to protimluv? Ne, právě proto byl Štěpánek tragédem v úlohách, kde mnozí velcí herci hledali pro své hrdiny lidskou míru, složitý výklad příčin jejich zločinu nebo i trochu komiky. Pro něho zůstávalo zlo zlem. Shylock byl krvežíznivým mstitelem, Richard III. stvůrou (však ho také poprvé hrál v době Hitlerova nástupu k moci a nad trůnem mu visel hákový kříž) a přel se s kritikou o své pojetí Molierova Tartuffa, zloducha na první pohled. Jeho výklad klasických hrdinů nebyl intelektuální, ale pudový. Proto ze všech Shakespearových hrdinů nejvíc černě září především jeho Othello, rázný velitel, majetnický manžel-milenec, přitom důvěřivý vášnivec, u něhož je jen krůček od milostného opojení k vraždě....Vytvořil celý pantheon hrdinů našich dějin. I film nám zachoval podobu jeho Žižky a především Jana Husa, kterého hrál ve hře Tylově, Jiráskově i Dvořákově. Jeho Petr Vok v trochu barvotiskové, ale za protektorátu hluboce jímavé "Zuzaně Vojířové" byl jednou z renesančních postav, které mu byly pro svou radostnou, šťavnatou lidskost nejbližší, ať to byl mimo jiné už Dvořákův Václav IV, Stroupežnického pan Dačický či Nezbedný bakalář ve vlastní dramatizaci Wintrovy povídky....V mládí byl v "Maryše" Franckem, později Vávrou. Až do symbolu narůstá jeho chlapsky rovný mlynář z "Lucerny"...Což všichni neznáme alespoň z filmu tu otřesnou chvíli, kdy Maršál z "Bílé nemoci" řeční, udeří se do prsou - a nic necítí? Bije se znova a znova a hrůza smrti mu dává zapomenout na velká slova, jimiž posílal bojovat a zemřít svůj národ. Samotná tato scéna líp než všechny výklady říká nepamětníkům, co znamenají slova "moderní tragéd". A nemusíme dodávat, že právě on byl jedním z těch, kdo ztělesňoval ideálně představy našich současných autorů, především Karla Čapka. V mládí byl jeho zvichřeným Loupežníkem, později Maršálem i Otcem v "Matce"....Posloucháme úryvky z velkých děl na desce. Od chladného Metternicha z Rostandova "Orlíka" a od Čapkova "Loupežníka" po otřesně velkého biskupa z Durrenmattových "Novokřtěnců". A vidíme Štěpánka jako Cyrana, přehlížejícího svůj život, pevně rozkročeného s taseným mečem. Bojuje do posledního dechu s polovičatostí, lží a s malostí. On, velký tragéd českého jeviště Dr. Olga Spalová
