Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka - audiokniha obsahuje frašku, jejímž autorem je Josef Kajetán Tyl. Účinkují Meda Valentová, Jarmila Krulišová, Otto Motyčka, Jaroslav Vágner, Václav Špidla, Jindra Hollmanová, Rudolf Hrušínský st., Ilona Hodačová a další.
Fraška Josefa Kajetána Tyla (1808–1856) Fidlovačka s hudbou Františka Škroupa (1801–1862) byla poprvé uvedena ve Stavovském divadle 21. prosince 1834. Tylův aktuální obrázek ze života dvojjazyčné Prahy však kupodivu neměl očekávaný divácký ohlas. Fidlovačka se hrála ještě 11. ledna 1835 (ve zkrácené verzi), pak z repertoáru profesionálních scén na dlouhých 82 let zmizela. Mezitím vešla do dějin díky písni slepého Mareše „Kde domov můj“, kterou v četných koncertech zpopularizoval její první interpret Karel Strakatý (1804–1868). Fidlovačku uvedlo nově teprve 9. června 1917, ve třetím roce první světové války, v úpravě Adolfa Weniga Městské divadlo Královských Vinohradů, a ještě téhož roku se objevila na dalších českých scénách. Rok na to se stala píseň, už řadu let vnímaná jako národní hymna Čechů, také součástí státní hymny nového československého státu.
Rozhodující moment při vzniku Fidlovačky sehrál Tylův zájem o lidovou zábavu, jak jej literárně zachytil v letech 1833/34 na pokračování pod názvem Národní slavnosti v Praze v časopise Jindy a nyní. Psal o tzv. „Štrozoku“ (Slamníku), zábavním místě v Bubenči, spojeném s krejčovskými slavnostmi, a ševcovské „Fidlovačce“, konané v Nuslích, věnoval veršovaný text, v němž vystupuje na šedesát osob a prvky z něj přešly do příští frašky. Tylův text k Fidlovačce byl postaven na konfrontaci osob, charakterizovaných jazykovými prostředky. Autor počítal s tím, že české publikum němčině rozumí, a to němčině květnatě patetické, vídeňskému dialektu i tzv. „bémákování“ (němčině, jakou v Rakousku mluvili přištěhovalí Češi), a naopak, že německé obyvatelstvo rozumí dostatečně česky. Jak z pozdějších úprav Fidlovačky postupně mizel německý text, zůstala nakonec němčina pouze v bezobsažných replikách, z nichž mnohé dnes ani jako germanismy nevnímáme.
Setřel se tak nejen vícejazyčný charakter pražského prostředí, ale oslabila se také Tylova satira, namířená několika směry: na němčící Čechy, na pražské šviháky, jimž není dost dobrá čeština ani němčina a hrají si na Francouze, ale i na manýrovité vyjadřování a podobně. V dějinách divadla a ve školních učebnicích se pak Fidlovačka charakterizovala jako dílo národního obrození a satira na němčící Prahu; tento výklad podtrhly zejména oslavy 100. výročí premiéry roku 1934, kdy se pod hrozbou rozpínajícího nacionálního socialismu na národní myšlenku kladl obzvláštní důraz. Původní Fidlovačka však nezesměšňovala pouze Němce a poněmčené Čechy, s výjimkou ústřední milenecké dvojice Jeníka a Lidunky nevykreslil Tyl ani zástupce českého živlu vždy jednoznačně pozitivně, naopak některé postavy německého jazyka v jeho hře vzbuzují sympatie.
František Škroup se stal v průběhu let zakladatelskou osobností české národní hudby, v dramatickém umění byl analogicky vnímán Josef Kajetán Tyl. Jejich hra dala Čechům „píseň písní národa českého“ (J. V. Šmejkal), která se v období bachovského absolutismu (50. léta 19. století) i přes zákaz zpívala jako vložka ve Škroupově Dráteníku, vznikaly k ní další anonymní sloky, nejen s patriotickým, ale také často se satirickým podtextem, a dočkala se i četných parodií, které v každé době působily jako politický barometr. Přestože sama hra Fidlovačka na dlouhá léta zapadla a příští generace neměly příležitost poznat její původní tvar, vztah k ní a k jejím autorům zůstal pevný.
