Divný kořeny - audiokniha obsahuje autobiografické vzpomínky, které sepsala i načetla herečka Hana Frejková. Režie Ivan Chrz.
Hana Frejková se narodila v lednu 1945 v Londýně. Bylo to už na samém konci války. Den poté, co opustila s matkou porodnici, zasáhla oddělení s novorozeňaty bomba.
Na jejím rodném listě stojí – matka: Elisabeth Henke-Warnholtz, otec: Ludwig Freund, dítě: Hannah Elisabeth, girl. Ani jedno z těchto jmen dodnes nepoužila.
Jak říká náš otec: „Maminka, paní učitelka a pan režisér mají vždycky pravdu.”
V případě naší matky to platí trojnásob. A pravdou zůstává, že naše matka je
šílená, ale není to šílená matka. Dokáže zapomenout, že jedete na týden na hory, a zeptat se vás, kdy se zítra vracíte. Dokáže vás doma přivítat slovy “vypadni!”, když to vyžaduje její role.
Z největší kocoviny vás probudí její zpěv. Při jejím kýchnutí si lidé úlekem odplivávají a její nepřeslechnutelný smích vždy prozradí její přítomnost v sále. Zásadně nepoužívá podstatná jména, a když tak jen v cizích jazycích. Je velký fanoušek Facebooku a detektivek. A detektivku udělá i z nákupu na internetu. Naštěstí ale existuje Google, a tak můžete vždycky říct: TAK SI TO VYGOOGLI, MATKO!!!
Hana Frejková, herečka a šansoniérka, se narodila v lednu 1945 v Londýně. Její matka pocházela z Hamburku a do začátku války působila jako herečka v Praze. Otec, původem z židovské rodiny v Liberci, byl národohospodář a počátkem padesátých let byl v procesu s tzv. protistátním spikleneckým centrem popraven. Po absolvování oboru herectví na JAMU v Brně (1967) prošla mnoha divadly (Karlovy Vary, Kladno, Praha), od roku 1986 působí ve svobodném povolání. Hrála ve třech desítkách filmů a v řadě televizních pořadů (ČSFD). Léta se věnuje zpěvu tradičních židovských písní.
Dnes spolupracuje hlavně s Milanem Potočkem (klarinet) a Slávkem Brabcem (akordeon), příležitostně s Mariannou Boreckou (zpěv), ve skupině Jidiš VE TŘECH. Dlouhodobě účinkuje v Divadle v Dlouhé, kde pořádá koncerty jidiš písní. Se svými spoluhráči vystupuje v České republice i v cizině.
Hana Frejková čekala půl století, než se odvážila vydat zpátky v čase až k té sedmileté holčičce, a ještě trochu dál. Vypráví, co si pamatuje, ale její vzpomínky jsou pro ni jen jednou z cest, po nichž se vydává při své pátrací misi. Na jiné cestě vyhledává po světě příbuzné a známé, na další pátrá v archivech. Je to právě kompozičně vděčný motiv cesty a takřka detektivního pátrání,
co drží text pohromadě, je jeho hybnou silou, udržuje autorku a občas i čtenáře v napětí.
Autorka určuje směr a povahu pátrání, sama se ho účastní a zároveň ho hodnotí, je tedy objektem i subjektem dění. Na své cestě časem zjišťuje s údivem, že neví nic o zázemí života svých rodičů, není si jista svým jménem, mateřským jazykem, národností, místem v zemi, kde žije… To celé zní jako zadání pro hloupý televizní seriál, ale pro autorku je to zadání jejího života. Chtěla podat svědectví a to se jí povedlo mimořádně dobře a důvěryhodně.
