Šedá

Audiokniha Šedá obsahuje sci-fi příběh od autora Dalibora Váchy. Čte Tereza Groszmannová, režie Ondřej Černý.

Šedá #1

Sedmnáctiletá Jenovéfa se ocitá v divokém víru událostí, které změní ji i celý svět. Lidé nadaní paranormálními schopnostmi čerpají své síly ze záhadné šedé a stávají se lovnou zvěří pro organizaci, která chce překonat blížící se konec civilizace. Československo stále existuje i v druhé polovině devadesátých let 20. století, umírajícím Sovětským svazem otřásá občanská válka, do práce se pouští bývalí, stárnoucí agenti StB, elitní zabijáci v důchodu přestávají okopávat své zahrádky a začíná akční jízda, která nemůže skončit ničím jiným než třeskutým finále, v němž půjde o životy i duše všech zúčastněných. A šedá stále prosakuje do našeho světa…

DALIBOR VÁCHA
Vystudoval dějepis a anglický jazyk v Českých Budějovicích. Sice nejdříve psal sci-fi a fantasy do šuplíku, ale posléze odešel k odborným textům o československých legiích. Výsledkem byla trojice monografií v Epoše: Bratrstvo (2015), Ostrovy v bouři (2016) a Srdce tak bohaté na život (2017) spojené právě problematikou prvního československého odboje. V roce 2014 vydal román Červenobílá, jak jinak než o legiích, za který obdržel Literární cenu Knižního klubu, na to navázal dalším legionářským románem Cestou (2016) a dvojicí druhoválečných: Hranice (2015) a Hoří už Praha? (2017).

Nepřestával se ale zabývat literární fantastikou, a to nejen jako čtenář Franka Herberta, Stephena Kinga, P. K. Dicka, Terryho Pratchetta a dalších (nemluvě o tisíci komiksů). Vrátil se i ke psaní fantastiky, největším jeho úspěchem je vítězství v Daidalovi 2014 s titulní povídkou tohoto souboru. Mezi nejlepšími se jeho příběhy umístily i v letech 2015-2017. Často a s radostí ve svých textech pracuje s odkazy na historii. Splnil si sen vydáním tak trochu experimentálního postapo románu Nikam (2016) a v současné době pracuje na celé řadě projektů, vědeckých (pořád ty legie!), mainstreamových (válečný román) a fantastických.

TEREZA GROSZMANNOVÁ
Pochází z Podkrkonoší, známého to kraje ochotnických divadelních spolků. Sama nadšená ochotnice, nastoupila nejprve na brněnskou konzervatoř a poté na pražskou DAMU. V roce 1994 se poprvé představila na jevišti Mahenovy činohry jako Princezna Pampeliška v inscenaci stejnojmenné Kvapilovy pohádky. Po několika letech v angažmá se rozhodla pro televizní a filmovou kariéru v Itálii a přelom tisíciletí strávila ve službách italského televizního průmyslu, mimo jiné spolupracovala s Terencem Hillem. V roce 2003 se vrací do angažmá v Mahenově činohře a své italské zkušenosti ihned uplatní v Čičvákově inscenaci Goldoniho Treperend. Od té doby v Mahenově činohře vytvořila mnoho postav, za všechny je třeba zmínit Veroniku Houilléovou v Bohu masakru Yasminy Rezy, Mirandolínu ve stejnojmenné Goldoniho komedii nebo zběsilou Kláskovou v Jiráskově Lucerně.