Mé nebe za tvou zem

Mé nebe za tvou zem - audiokniha obsahuje načtenou korespondenci básníka Roberta Browninga a Elisabeth Barrertt Browningové. Čtou Jiří Adamíra a Irena Kačírková.

Každé zveřejnění soukromé korespondence je záležitostí nejen literární, nýbrž především etickou. Jestliže jsme se rozhodli zařadit korespondenci Elisabeth Barrettové s Robertem Browningem do repertoáru Violy (premiéru měla pod názvem Mé nebe za tvou zem 14. prosince 1973 a těší se dosud zájmu publika), bylo to také proto, že oba básníci se nevyhýbali tématu vzájemného vztahu ani ve svých verších. V nich jej zjevili - především básnířka - už svým současníkům, i když třeba pod průhlednou kamufláží: Elisabet Barrett Browningová nazvala své básně Portugalské sonety a vydávala je za překlad. Autorčiny verše zpětně vyvolaly zájem také o korespondenci. A tu se ukázalo, že milostné sonety slečny Barrettové - jedny z nejkrásnějších milostných sonetů světové poezie - jsou básnickou parafrází jejích dopisů.
Z této skutečnosti vychází i náš scénář (jeho původní, dvojnásobná verze připravená pro Violu vznikla ve spolupráci s překladatelkou Hanou Žantovskou, která pro tento účel vybrala a přeložila básně Roberta Browninga). Dopis je proto doplňován, komentován, zobecněn, povýšen ze soukromého sdělení k objektivní hodnotě literární právě vřazením veršů obou básníků. Tím bylo milostné drama spisovatelské dvojice "vtaženo" do literatury, stalo se literárním útvarem: dramatem lidské osudové lásky, dramatem, které je odrazem jedinečné skutečnosti i zobecněným symbolem. Jistě dramatem, cítíme-li potřebu dobové klasifikace, romantickým. Jenže tato romantika byla tvrdou realitou; jako literární fakt se nám dnes jeví v rovině reality jako téměř nedostižný ideál čistoty a krásy a v rovině umělecké jako "zhmotnění" romantismus ideje a činu.
Oboustranná korespsondence je ovšam útvar výhodný právě pro scénář mluveného slova. Zároveň to je ovšem žánr, který si vynucuje v interpretačním gestu symbiózu subjektivního a objektivního; který vyžaduje zachování konkrétního epického a dramatického příběhu a přitom vytvoření takového napětí a atmosféry, z níž může vyrůst právě to obecné, přesahující jedinečnost příběhu, to, co existuje jaksi mimo čas a prostor. Tak se příběh stává etickým mementem z doby, která je nám o to bližší, oč její poselství může se zdát naší zkušenosti až neskutečné; paradoxně je o to pravdivější.
Dialog Ireny Kačírkové a Jiřího Adamíry, žijící v atmosféře Chopinovy něžně lyrické i dramaticky bolestné hudby (v podání Tomáše Víška), chce být nejen svědectvím, nýbrž i výzvou a právě takto pochopeným poselstvím.
Vladimír Justl