Komentář Dr. Ludmily Kopáčové k původnímu LP albu "Národní umělec Vítězslav Vejražka - portrét herce" vydanému Supraphonem v roce 1977 a nyní vycházejícímu v původní podobě poprvé digitálně:
V ruce s textem, s verši milovaných básníků, zastihla záludná smrt předčasně národního umělce Vítězslava Vejražku ráno 8.6.1973. Osmapadesátiletý herec odešel náhle, uprostřed práce, kterou tolik miloval, uprostřed díla, které by bylo jistě pokračovalo nejednou další nezapomenutelnou rolí.
V čem byla síla jeho umění, které milovali diváci nejen divadelní, ale i filmoví, televizní a rozhlasoví? Bylo to především jeho dokonalé technické vybavení, to, jak dovedl vládnout hlasem, tělem i mimikou, jak vzornou a citlivou měl výslovnost. Vášnivý vyznavač Stanislavského dokonale pronikal do nitra ztělesňovaných postav a nacházel v nich vždy nové vlastnosti, jimiž je přibližoval divákovi. Vášnivost, výbušnost, živelnost, temperament, vitalita, mužnost - to byly hlavní Vejražkovy atributy, jež dával plně do služeb svých postav. Nebylo jich málo, přesto, že jeho život skončil tak předčasně, přesto, že na něj jistě čekaly nemalé úkoly především v dílech autorů jeho hereckému naturelu nejbližších - W. Shakespeara a M. Gorkého.
Byl typickým představitelem hrdinů, bouřliváků, revolucionářů, vladařů a milenců. Chtělo by se tu téměř říci mileneckých vladařů a vladařských milenců - tak totiž lze snad nejlépe postihnout onu základní notu, která se ve Vejražkově herectví ozývala a kterou, do jisté míry, můžeme poznat i na této desce. Kdo je Oidipus - muž, který se stal manželem vlastní matky a tím vládcem na Thébami i otcem svých bratří a sester, vladař, který si za tento hrůzný zločin sám určí trest. Kdo je pan Vodička? Výbušný, žárlivý manžel, neomezený vládce v domě, vroucně a vášnivě milující svou ženu a proto tak zaslepený. Jen furiantský sedlák Bušek z Našich furiantů se poněkud vymyká této linii, kterou můžeme v díle Vejražkově sledovat téměř od začátku. Našli bychom tu především postavy shakespearovské, protože V.Vejražka byl výrazně shakespearovský herec. Právě ona vitalita přechodu od renesance k baroku, kterou zrcadlí tolik postav velkého dramatika, byla Vejražkovou doménou. Jeho Oberon, dvojí Claudius - ostatně snad Vejražkova role největší a nejslavnější - Petruccio, Othello i Antonius, ti všichni v sobě nesou cosi společného: onu mužnou vitalitu a vitálnost, spojenou s vladařskými vlastnostmi. Nebyl konečně z téhož rodu i Vejražkův Francek, Mlynář z Lucerny nebo Jánošík? Tím se však dostáváme k dalšímu pólu Vejražkova herectví. K typu tvrdých, leckdy tvrdohlavých, zásadových, pevných odbojníků a revolucionářů, mezi nimiž najdeme Fučíka, Jana Roháče či sedláka Juana z Lope de Vegova Sedlák svým pánem.
K oněm mužným vladařům se pak řadí i despotové jakým byl právě tak Oinomaos jako Maršál Bílé nemoci, od něhož je už jen krok k bezmocně vzteklému Göringovi v Zinnerové Ďábelském kruhu.
