Experimentální próza Bohumila Hrabala napsaná jen v jedné souvislé větě.
Příběh novely je naprosto nepodstatný, stejně jako samotná pointa. Tento monolog víceméně sám se sebou vede zestárlý strýc Pepin, který se snaží vzpomínat na ztracené mládí, poučit a především zaujmout mladou slečnu Kamilu... Jinak je onen monolog slepenicí nejrůznějších momentů a situací z Pepinova života - stařec vypráví o Janu Husovi, svatém Václavu, svých nápadnicích a milenkách, básníku Bondym, ale uvažuje i nad tím, který druh piva je nejlepší nebo jestli se nežilo za Rakouska lépe.
Důležitým zdrojem vypravěčovy "životní moudrosti" je snář Anny Novákové. Pepin zná zpaměti nepřeberné množství nejrůznějších snů, které se nějakým způsobem váží k milostnému životu dané osoby a vždy díky těmto znalostem dokáže některou dívku naprosto pobláznit nebo naopak, pokud se mu nelíbila, odehnat. Dalším důležitým mezníkem je pro staříka Pohlavní zdravověda páně Batisty, na kterou se také často odvolává.
