Z rozsáhlého komentáře Viléma Závady k původnímu LP albu "Portrét básníka Jana Nerudy" vydanému v roce 1968 v Supraphonu a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
JAN NERUDA! Už to jméno samo nám zní tak důvěrně a mile. Vyvolává v nás představu člověka na venek drsného a možná nevlídného, ale v jádře dobrého a úsměvného. A Neruda byl vskutku takovým člověkem, nejen podle jména, ale v celém životě a v celém díle. Také jeho poezie vyrůstá z hořkého kořene, rozvíjí se však v nádherný květ, jaký může vyrůst jenom v české zemi a pod českou oblohou. A třebaže pak někdy vypučely i květy nádhernější a opojnější, přece jen se vždy znovu vracíme k střídmějšímu básníku Hřbitovního kvítí, Balad a romancí, Prostých motivů a Zpěvů pátečních, neboť Jan Neruda se nám stal zatím takovou obecně uznávanou mírou, jíž vážíme a proměřujeme uměleckou i lidskou pravdivost každého básnického projevu. Narodil se jako pozdní dítě chudé pražské rodiny. Otec, vojenský vysloužilec, měl trafiku, matka byla posluhovačka. Když mladý Neruda dospěl a pokoušel se v padesátých letech minulého století o své první verše, nastala u nás doba "zaživa pohřbených". Demokratická revoluce z roku 1948 byla potlačena, ve škole a úřadech se "němčilo", Praha se hemžila udavači a vše, co by mohlo Čechům připomínat někdejší samostatnost a velikost, bylo tvrdě zahlazováno. Jen studentská mládež si díky několika osvíceným profesorům uchovávala vlastenecké nadšení a mladí řemeslníci a obchodníci, přicházejí do měst z venkova, se bez ohledu na tísnivé poměry politické a kulturní drali odvážně vpřed. V takových poměrech vydal Jan Neruda roku 1858 svou prvou básnickou sbírku Hřbitovní kvítí...
Místo líbivého povrchu ukázali černý rub života: bídu, zápas o skývu chleba, tragickou nejistotu člověka, umírání a smrt. Na druhé straně pak obnažily život národa a ukázaly na ubohost jeho poměrů politických, speciálních a národních..
Neruda odvážně vnesl do české poezie drsnou skutečnost všedního života a obohatil ji drsnou, konkrétní řečí, čerpající z hovorové mluvy i z lidové obraznosti...
V letech 1859 a 1860 napsal Neruda většinu básní z druhé své Knihy veršů, kterou však vydal až o deset let později. V ní se pokusil rozvinout své schopnosti ještě do větší šíře a hloubky. Na jedné straně rozvíjel sice tradiční básnické povídky Máchovy i balady Erbenovy, na druhé straně však už psal modernější balady sociální a dobové šansony politické. V ní se pokusil rozvinout své schopnosti ještě do větší šíře a hloubky. Na jedné straně rozvíjel sice tradiční básnické povídky Máchovy i balady Erbenovy, na druhé straně však už psal modernější balady sociální a dobové šansony politické. Na jedné straně rozvíjel sice tradiční básnické povídky Máchovy a Erbenovy, na druhé straně však už psal modernější balady sociální a dobové šansony politické. Stejně tak rozšířil svůj básnický obzor. ..
A na rozdíl od úsečných a přerývaných slok Hřbitovního kvítí se v Knihách veršů rozmáchl a pokusil jak o nádherné popisy divoké přírody, tak o vystižení lidských vášní. Romantický patos mu však nesvědčil. Skutečný Neruda byl básníkem citu cudného a utajovaného a umělcem verše málomluvného, který však v jeho básních vibruje jako obnažený nerv. ..
