Modlitba za Černobyl - šokující pohled na jednu z největších nukleárních katastrof v historii lidstva v podobě výpovědí těch, které výbuch černobylské jaderné elektrárny zasáhl a ovlivnil nejvíc. Autorka Světlana Alexijevičová, audioknihu vypráví Lucie Kožinová a Zdeněk Mahdal.
26. dubna 1986 zničila série výbuchů reaktor a budovu 4. energobloku černobylské atomové elektrárny, nacházející se nedaleko od běloruských hranic. Tato událost se stala největší technologickou katastrofou 20. století.
Pro malé Bělorusko (má 10 milionů obyvatel) znamenala národní neštěstí. Za Velké vlastenecké války zničili němečtí fašisté na běloruském území 619 vesnic i s obyvatelstvem. Po Černobylu přišla země o 485 vesnic a osad. Za války zahynul každý čtvrtý Bělorus, dnes žije každý pátý na zamořeném území. To představuje 2,1 milionu lidí, z toho 700 000 dětí.
Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové je sestavena z rozhovorů s lidmi, jejichž život černobylské neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Řada ruských historiků a politologů je přesvědčena, že otřes, jenž černobylská katastrofa způsobila v ruské společnosti, byl jednou z hlavních příčin rychlého pádu komunistického režimu o pět let později.
SVĚTLANA ALEXIJEVIČOVÁ
Laureátka Nobelovy ceny za literaturu 2015, se narodila v roce 1948 v bělorusko-ukrajinské rodině, žije v Minsku. Ve svých knihách se zabývá dramatickými událostmi, jakými byly druhá světová válka, černobylská katastrofa, válka v Afghánistánu a rozpad Sovětského svazu. Její knihy jsou součástí velkolepého projektu jakési kroniky, vytvářené z autentických hlasů lidí, s nimiž se setkala, který nazývá Autobiografie jedné Utopie neboli Historie rudého člověka. Pracuje na něm již 35 let a vytvořila a vybrousila pro něj specifický žánr tvořený mozaikou úryvků stovek rozhovorů a interview s nejrůznějšími lidmi, nazývaný některými kritiky „románem hlasů“. Je také autorkou třech divadelních her a více než dvaceti scénářů dokumentárních filmů.
Knihy Světlany Alexijevičové byly přeloženy již do 43 jazyků a autorka za ně byla oceněna řadou prestižních cen v Německu, Švédsku, Polsku, Francii, USA a Číně, mimo jiné Herderovou cenou (1999), National Book Critics Circle Award (2005), Mírovou cenou německých knihkupců (2013), Prix Médicis essai (2013) a nakonec i Nobelovou cenou (2015). Alexijevičová byla jako důsledná kritička diktátorského režimu Alexandra Lukašenka perzekvována a v roce 2000 musela Bělorusko opustit. Žila v Paříži, Gothenburgu a Berlíně. V roce 2011 se vrátila do Minsku, avšak její knihy v její vlasti dodnes nevycházejí.
