V komentáři k původnímu LP albu "Národní umělec Jan Pilař - portrét básníka" vydanému v Supraphonu v roce 1987 napsal Dr. Milan Blahynka o JANU PILAŘOVI (*9.9.1917 – † 19.10.1996) mimo jiné:
...na samém začátku své tvůrčí dráhy koncipoval poezii jako úsilí, v němž se setkávají, slévají a umocňují všecka umění; mnohem později v jedné ze svých Chval, ve chvále na "Na rodnou řeč" se vyzná ze své víry "v nekonečnou moc poezie".
Ta víra a důvěra jde s ním od prvních pokusů ve Studentském časopise, kam přispíval jako student klatovského gymnázia, provází ho za vysokoškolských let na pražské filozofii, ve šťastném období prvního rozletu, kdy byl obecně uznáván za význačného představitele nejmladšího pokolení, a pomáhá mu přežít 17. listopad 1939, deportaci do koncentračního tábora i sachsenhausenské mrazy a pak celý protektorát. Z té víry v nekonečnou moc poezie Pilař už za války kreslí ve "Stesku Orfeově" průhledně jinotajný obraz koncentračního tábora a "Domem bez oken" zpodobňuje život v okupované zemi. K té víře a důvěře v poezii přistupuje už tehdy poznání životodárné moci lásky a vznikají "Milostné dopisy" i "Milostný příběh". Pilařova poezie zachycuje pohotově už první signály blížícího se osvobození - to jsou básníkovy "Vlny"....
Pilař, básník vášnivě prudké lásky a horoucího vztahu k domovu náleží k našim básníkům bytostně a zároveň programově nejčeštějším. Jeho láska k domovu a k mateřštině není synovská, ale milenecká. Proto si s Pilařovou poezii rozumí mládí. Proto je Pilařova poezie stále mladá, svěží, živá.