Jak jsem potkal ryby - audiokniha obsahuje jedno z nejvýznamnějších děl Oty Pavla. Čte Jiří Sovák.
Komentář k původnímu LP 1 18 1863 z roku 1976:
Jednoho podzimního večera zaujatě vyprávěl Ota Pavel o své představě zaměstnání. Chtěl být převozníkem. Na břehu řeky by měl malý domek a loďku a nejvíce by ho zajímal fialový západ slunce, když je řeka klidná a potom nejrůznější typy lidí, které převáží přes řeku: nešťastníky i fantasty, kariéristy i vynálezce, milence i opuštěné. Na platu převozníka by nezáleželo, záleželo by spíše na tom, jak by lidi poznal, aby o nich mohl psát.
Ota Pavel činil v životě všechno pro to, aby především poznal lidi, o kterých bude psát. Proto vyjel s Duklou do New Yorku a nosil míče a dělal pomocníka, aby mohl psát o tréninku mezi mrakodrapy. Chodil za sportovci na stadión, chodil na stavbu, jel se podívat na lety na lyžích do Jugoslávie a potom studoval Frenštát, protože ho zajímal kromě Rašky taky místní fanda lyžařství. Sám kladenský rodák, jezdil na Kladno, aby dosvědčil, jak se z chudého města havířské balady stává moderní průmyslové město.
Nazývali ho snílkem, Don Quichotem a já nevím čím vším, ale ani jedno to přirovnání nesedělo. Když jsem si prohlížel světničku Kolji Ostrovského v Soči, kde okno stínil strom eukalyptu, myslel jsem na Otu Pavla. Správce Ostrovského muzea mi vyprávěl o bolestech hrdiny-spisovatele, o tisíci zlověstných hodinách, které sžíraly mladého spisovatele, ale on se nepodal: takřka v hodině smrti diktoval svůj rukopis románu. V Soči, v malé světničce s bílou, tvrdou postelí a starým psacím strojem, jsem si vybavoval naše schůzky a rozhovory s Otou Pavlem. Kdybych napsal, že Otu Pavla zajímal především člověk, byla by to fráze, protože spisovatele ani nic jiného zajímat nemůže. Když napíšu, že z běhu maratónského zajímal autora právě ten maratónec, který sice doběhl poslední, ale na obrátce maratonu vzal jídlo a pití pro svých šest dětí, je to myslím přesná charakteristika Pavlova zájmu.
V kontextu české literatury se objevilo jméno novináře - spisovatele, jehož kniha "Smrt krásných srnců" bude vždycky událostí. A ta kniha poslední, ze které vám čte Jiří Sovák, to je ta "hlavní kniha života", jak říká leningradská básnířka a spisovatelka Olga Bergholcová.
